Zaniklá osada Zastávka se pro nás na dvacet let stala místem práce, setkávání i návratu k historii krajiny. Dnes naše působení končí – ne proto, že by ztratilo smysl, ale proto, že jej už nemůžeme dál rozvíjet způsobem, který by nám dával smysl a byl udržitelný.
Když jsme ji objevili, byla krásná a silná svým způsobem: rozptýlené stoleté ovocné stromy někdejších zahrad, zbytky zdí domů a téměř neprostupná, vitální vegetace – pokročilá sukcese lesa. Zaniklé osady jsme jako místní Brontosaurus dlouhodobě vnímali – vedle pramenů, kapliček, krajiny, příběhů a historie – jako specifickou součást historického dědictví regionu. Nesou v sobě stopy lidské práce, příběhy lidí i otisky událostí, které krajinu zásadně proměnily.
Zastávka nebyla první podobnou lokalitou, které jsme se věnovali. Už dříve jsme pracovali v zaniklé osadě Růženec. Když jsme ale později přišli na Zastávku, překvapila nás její rozloha, vitalita i krása – tedy potenciál, který v sobě nesla.
Pustili jsme se do práce. Postupně jsme vyčistili zarostlé plochy a v dalších letech je pravidelně udržovali. Vysadili jsme nové ovocné stromy starých odrůd. Zastávka se postupně proměnila v místo, které jsme začali vnímat jako klenot v krajině.
Naše práce nebyla jen o zkrášlování krajiny. Šlo o kontakt s historií, která je v ní vepsaná, o prohlubování vztahu k místu i o setkávání s lidmi, kteří vnímají podobné hodnoty.
Bronťárny a práce, která dává smysl
Zásadní roli v této proměně hrály dobrovolnické akce – tzv. bronťárny.
Tyto akce jsou o setkání lidí, většinou mladých, kteří se často vůbec neznají, a během několika dní vytvoří fungující celek. Jejich program tvoří smysluplná práce a hry vycházející často ze zážitkové pedagogiky. Vzniká prostředí přirozeně otevřené a příjemné, bez alkoholu a bez potřeby umělých „berliček“.
Bronťárny mají jednu podstatnou kvalitu: ukazují, že svět může fungovat jinak, než jak ho lidé často zažívají. Vytvářejí zkušenost sounáležitosti a dávají práci smysl. A právě o tom naše akce na Zastávce byly. Naprostá většina práce zde vznikla díky dobrovolníkům.
Ve vrcholných letech prošly Zastávkou ročně stovky lidí, většinou studentů. Dávalo jim to dost do života. Udržovali krajinu, sázeli nové i staré ovocné odrůdy, pečovali o místo a zkoušeli řemesla – od pečení chleba přes řezbářství až po stavby z přírodních materiálů. Vznikl zde mimo jiné i krásný „Hobitín“ – dům ze slámy a hlíny.
Zastávka měla být jakousi dílnou pod širým nebem – místem, kde se lidé učí hospodařit, manuálně pracovat a zároveň poznávají život v přírodě a na venkově. Dovednosti starých časů, které mají smysl i dnes.
Směr, který se potvrdil
Silným momentem pro nás bylo například setkání s pamětníkem, který zde jako dítě žil před odsunem své rodiny do Německa. Říkal, že ho těší, jakým způsobem je dnes místo využíváno – s respektem k historii i k přírodě, a přitom žije mladými lidmi. Byl to takový ekologicky myslící člověk a hodně fandil České zemi. (Odchod jeho rodiny byl do určité míry dobrovolný, otec získal statut antinacisty.)
Podobných impulzů jsme měli více, i od dalších rodáků.
Pro nás to bylo důležité potvrzení, že naše práce nebyla jen zábavou, ale že dává příběhu této lokality smysluplné pokračování.
Limity, které jsme nedokázali překonat
Součástí fungování Zastávky bylo i budování zázemí pro dobrovolnické akce. Vznikly drobné stavby, zejména maringotky s výrazným zastřešením. Dlouhodobě jsme se snažili tyto stavby uvést do souladu s platnou legislativou a územním plánem. Po dlouhou dobu se zdálo, že se to podaří. Nakonec se to však nepodařilo a stavby jsme po letech využívání v roce 2025 odstranili.
Zároveň se postupně proměnilo i nastavení správy lokality. Došlo ke změně složení členské základny a směru rozhodování v rámci pozemkového spolku, který jsme pro tento účel založili a který z nemalé části lokalitu vlastnil a spravoval. Tím se zásadně proměnila i strategie využívání Zastávky.
Naše představa od počátku byla, že místo zůstane do určité míry otevřené pro veřejnost, dobrovolnické aktivity a vzdělávání. Nové nastavení se od tohoto směru odklonilo a naše možnosti dalšího působení se výrazně omezily.
Vedle toho zde dlouhodobě existovaly i odlišné představy o využití lokality ze strany některých lidí, kteří byli s místem spojeni zcela nezávisle na nás a jejichž přístup se s naším často rozcházel. To zvyšovalo napětí a komplikovalo naši práci.
V součtu těchto faktorů jsme se dostali do situace, kdy jsme již neměli reálnou možnost Zastávku dál rozvíjet způsobem, který považujeme za smysluplný.
Uzavření jedné etapy
Někdy mezi lety 2024 až 2026 jsme odstranili stavby, které se nám nepodařilo uvést do souladu s legislativou. Tím se uzavírá naše působení na Zastávce v Rychlebských horách.
Není to uzavření zcela dobrovolné. Je to důsledek situace, kdy jsme ztratili možnost místo dál rozvíjet a nést za něj odpovědnost.
Má to však i svůj druhý rozměr – uvolňují se nám ruce pro další projekty, kterým se dlouhodobě věnujeme: Velkou pěší pouť za Jesenicko, péči o prameny, kapličky a kříže v krajině a další aktivity.
Ze Zastávky odcházíme ve chvíli, kdy jsme ztratili možnost o ni pečovat tak, jak jsme považovali za správné. Přejeme jí však, ať je i do budoucna krásným a inspirativním místem.
Děkujeme všem, kteří se na tomto příběhu podíleli.
Nejnovější komentáře