Deník poutnice Andrey – moje cesta Jesenickem…

Redakční úvod

Prvních šest let se Velká pěší pouť za Jesenicko chodila téměř výhradně v organizovaných skupinách. Poutníci měli k dispozici otevřené kaple, každodenní mši svatou, společenství i zkušené průvodce. Jejich zážitky bývaly krásné, někdy až úchvatné. Mnozí se na pouť opakovaně vrací.

V roce 2026 se na cestu začali vydávat také jednotlivci. Vzali batoh a vyrazili na velkou pouť Jesenickem do neznáma. Jednou z prvních byla v září Andrea ze Středních Čech. Sólový poutník jde sám, bez každodenní opory skupiny. O to víc zůstává sám se svými myšlenkami, nejistotami i vděčností.

Andrea původně zvažovala, zda se vydat na italskou Via Francigenu, nebo na některou z poutních cest v Česku. Při hledání nakonec objevila Velkou pěší pouť za Jesenicko. Vybrala si ji – a podle svých pozdějších slov ani trochu nelitovala. Prohlížela si mapu Jesenicka, přemýšlela o zdejších lesích, hranici s Polskem i možných nebezpečích. Chtěla jít s modlitbou, s prosbami a díky. A nést s sebou také lidi, za které se modlí.

Patřila k velmi zdatným poutníkům. I náročné denní etapy zvládala s obdivuhodným nadhledem – a jak poznáme z jejího vyprávění, neztrácela přitom cit pro drobné krásy cesty.

O své pouti pak napsala deník.

Na následujících stránkách jej přinášíme s mírnými redakčními úpravami, především v členění a doplnění podnadpisů. Její vlastní formulace přitom zachováváme.

Pouť nemusí vést jen do Santiaga

Z úvodního zamyšlení poutnice Andrey o poutnictví obecně.

Vše, co poutník potřebuje, nese na svých zádech.

Důvody jsou různé – od zvědavosti, co pouť vlastně obnáší, přes touhu po zážitku až po životní předěly, křižovatky či útěk z moderního networkového světa. Ano, rozchody, rozvody, ztráta zaměstnání či zdravotní důvody jsou častou motivací k cestě. S batohem na zádech, po značené cestě, vzhůru do neznáma… Tady je čas přemýšlet.

Poutník, oproštěn od pracovních povinností a zaběhlých rituálů, analyzuje uvnitř sebe věci, které ho trápí.

Přitom vnímá krásu krajiny, šumění listí, hlazení vánku, lechtání slunečních paprsků. Zastaví se před lezoucím broučkem, zdraví krávy na pastvinách a mává hejnům ptáků. Nesleduje čas.

Na Caminu panuje volnost.

S přibývajícími kilometry si poutník uvědomuje, že balvany jeho trápení se postupně rozpadají na drobné kamínky.

Moje cesta Jesenickem…

deník poutnice Andrey

Dívám se do mapy na Jesenicko, kde převažuje zelená barva, barva lesů. Cesta vede podél hranice s Polskem. Podruhé půjdu sama. Zvládnu to? Nebudu se bát? Co medvědi a vlci?

„Kráčej v pokoji a v plné důvěře, neboť Bůh sám bude tvojí stráží“

Tato slova mi dávají sílu a odhodlání. Půjdu v pokoji a důvěře, s modlitbou na rtech, s prosbami a díky, s lidmi, které ponesu jako úmysl cesty. Jako vždy. Vzpomínám na povelikonoční Barborskou cestu na Slovensku. Také jsem o sobě pochybovala a uklidňovala sama sebe, že když nebudu mít dost odvahy někudy projít, půjdu po silnici. Ani jednou jsem to neudělala a ve chvílích nejsilnější tísně jsem se nahlas modlila. Často jsem se ptala: „Proč mám zrovna tudy Pane jít, vždyť víš, že se bojím sevřena roklinami a v hustých lesích!“. Když jsem vyšla ze sevření rokle na kopec, smála jsem se a volala vzhůru „děkuji, děkuji Bože“ a zároveň se Mu omlouvala za svou bázeň.

Vstávám v pondělí ráno a cítím pouze velkou radost a touhu jít neznámem ruku v ruce s Ním. Obavy zmizely v tichu noci.

 1. den

První den jsem po ubytování ve Zlatých Horách vyrazila na prohlídku městečka a ke kostelu. Pokračovala jsem k zřícenině hradu Leuchtenstein a nalezla páté zastavení cesty, které bylo pro mne prvním – bývalou kapli sv. Antonína u Rožmitálu. Asi pro mne mělo být pomyslným startem pouti – „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe…“

S chválou Pána Nebe a Země jsem pokračovala ke kapli sv. Rocha. Připadala mi v šeru dne jako němý svědek dávných událostí od třicetileté války, přes války slezské až do historie poválečné. Kdyby ty stěny uměly hovořit lidskou řečí!

„Odpusť nám, Pane, naše viny, povýšenost a nenaslouchání druhým“.

Vracela jsem se do penzionu a přemýšlela o slovech z Kredenciálu. Ano, to je Camino. Čas na nekonečné a hluboké rozjímání, které může přerušit setkání s člověkem či zvířátkem a po rozchodu tok myšlenek pokračuje dále.

Dobrou noc, náš Tvůrče, Světe, Cesto…!

Majitel penzionu mne zve na skleničku, ale já dávám přednost spánku.

2. den

Příchod na Maria Hilf je pro mne obrovským překvapením. Čekala jsem stavbu podobnou sv. Rochovi z předešlého dne, opuštěnou a chráněnou lesním porostem. Místo toho přede mnou stál bílý areál zářící novotou s otevřenou branou i samotným kostelem. Svatyně působila jako rozevřená náruč Matky Boží, konejšivá, ochraňující a Pomocná.

Čtu si pohnutou historii místa od třicetileté války až po současnost. Rozumím tomu, že právě na tomto místě Jesenická pouť začíná. První zastavení – Ježíš odsouzen k smrti. I Maria Hilf byla odsouzena k smrti totální likvidací. Ježíš vstal z mrtvých stejně jako Maria Hilf. Úžasná souhra. Hlavou se mi prohání věty o ateistickém Česku, na které vždy odpovídám slovy „Češi nejsou ateistickým národem, spíš jsou nedůvěřiví k institucím a jejich víra je mix křesťanství a pohanské mytologie“.

U kláštera potkávám františkánského terciáře, který mne oslovuje podle mých dvou Tau na krku. Sedíme u kávy a náš rozhovor se točí kolem svatého Františka. Bratr se chystá za ním do Itálie, odkud jsem se já v červnu vrátila. Nerada odcházím, ale přede mnou je dlouhá cesta. Beru si batoh na záda a loučím se s Tomášem Josefem. Vím, že se tu dá zastihnout, protože areál Maria Hilf je otevřen celoročně.

Pokračuji dál k Hornímu Údolí nádhernou přírodou zalitou slunečními paprsky ač poznamenanou těžbou dřeva, ale nabízející borůvky a ostružiny.

 „Nestrádám Pane, ani na okamžik“.

Před sestupem z kopce zvedám ruce k nebi. Cítím se blíž našemu Tvůrci, tváří v tvář, stoupám si na špičky, tolik mě láká dotknout se modré klenby. Přicházím ke kapli se skleněnou střechou a žasnu nad nádherným dílem novodobých umělců.

„Ježíš přijímá svůj kříž“. Zde stály až čtyři kaple, píše se na ceduli. Tři byly odstraněny, jako tři kříže stojící na Golgotě, čtvrtá svaté Anny a Marty tu dnes stojí.

Potkávám pána hledajícího psa Maxe. Prý kdybych ho náhodou potkala mám zavolat. Směji se a pokračuji. Jdu jinou cestou, než jsem si plánovala. Volám jméno psa a pískám a ejhle, proti mně běží černý pes a zastaví se u mých nohou s provinilým výrazem. Připomíná mi našeho psa Maxe. Volám páníčkovi, ale dlouho je obsazeno. Tak pokračuji v cestě s Maxem. Předávám jej po několika kilometrech a je mi to trochu líto. Aha, kvůli Maxovi jsem šla právě touto cestou.

Blížím se ke zřícenině hradu Edelstein a uvědomuji si, že jsem nenašla svatou Annu u Edelsteinu, zaniklou kapli, třetí zastavení. Tápu a čtu v Kredenciálu „dej nám důvěru, že už jdeš napřed a připravuješ záchranu…“. Podívám se napravo od cesty a vidím obrázek sv. Anny i dřevěný domeček s razítkem. Jsem šťastná. Moji radost by nenarušilo ani divoké zvíře z místní pověsti.

Na kraji Mikulovic mne vítá svatý František s koněm, psem a kočkou a siluetou místního majestátního kostela v pozadí. Zřejmě tu bydlí nějaký ctitel Prosťáčka z Assisi.

Kostel je zavřený, stejně jako místní hospoda, kam jsem toužila jít na polévku a pivko.

Pokračuji dál k Nové Vsi a podle dohody volám do Apíku u Milušky, abych ohlásila, že se blížím. Majitele ubytování najdu na zahradě. Vyhlížel příjezd auta a místo toho přišla zpocená a zaprášená poutnice. Po příjemném posezení u vychlazeného piva jsem si uvařila v apartmánu polévku a děkovala za ni.

3. den

Po nočním dešti a silném větru vycházím do zamračeného rána. Během cesty se objeví slunce a posléze se vzduch dá krájet. Stoupám na Nízkou horu k šestému zastavení. S Veronikou. Kristova tvář se jí vtiskla do roušky. Podobně já zjišťuji díky informační tabuli tvář zaniklé kaple, ze které zbyly pouze základy. Čtu o místním unikátu, kterým byly polštářky se jmény zesnulých dětí. Smrt dítěte v minulosti nebyla ničím výjimečným. Děkuji za své děti. Mraky se opět honí po nebi. Pozoruji dva vysoké modříny. Jeden pevně stojící a druhý, tenčí, se o něj opíral. Symbolické pro věřícího člověka. Děkuji, Pane, že se o Tebe mohu opírat.

Ve Staré Červené Vodě běhám marně kolem kostela, hledajíce sedmé zastavení. Ptám se na sousedním městském úřadě, ani jedna úřednice netuší. Nakonec přijde sympatický pan starosta, který se ode mne dozvídá o Jesenické poutní cestě procházející kolem jeho kanceláře. Je úžasné, kolik rolí cestou zažívám.

Pokračuji dál lesem Kaolinky k osmému zastavení tzv. Latzelově kapli. Součástí kaple Panny Marie Bolestné je i hrobka rodiny Latzel. Krásné místo se vstupní alejí, zázračným pramenem a sousedním rybníkem je prosycené modlitbami dávných poustevníků a nedávných řeholních sester internovaných ve Vidnavě. Do jaké hloubky je půda nasycena prosbami a díky modlících se zde po staletí? Přemýšlím nad tím cestou k Vidnavě a úplně přehlédnu srnečka po levé straně cesty, který mne pečlivě pozoroval. Zastavila jsem také. Dívali jsme se na sebe, možná pět, deset minut? Pak se srneček otočil směrem k hustému křoví a poklidně odešel. „Buď pochválen, srnečku, ty jsi poznal, že ti neublížím“.

Přicházím do Vidnavy a sama se ubytovávám díky kódu získaném přes SMS. Městský penzion má vybavenou kuchyni, ale já si na dnešek slíbila večeři. Opouštím ubytování a objevuji památky města – bývalý kněžský seminář, klášter internovaných sester, kostel sv. Františka z Assisi a konečně zámek. Dostávám nabídku rybářů na posezení u rybníka. Směju se a mířím do pizzerie. Starý pán hraje kulečník a ptá se, zda bych se k němu nepřidala. Posadím se venku u posledního volného stolu. Ze dvou stran slyším polštinu. U česky hovořícího posezení zaslechnu větu čerstvého čtyřicátníka, který svému kamarádovi říká, že nejlepší partnerka pro život by byla ve věku jeho babičky, protože umí vařit, nemá přehnané požadavky a nekouká celý den do mobilu. Vyprskla jsem smíchy a následně s kluky zabředla do zajímavého rozhovoru. Obrovskou výbornou pizzu jsem slupla jak malinu. Mé usínání doprovází hustý déšť a úkol na ráno. Koupit si v obchodě noviny na následné vysušení promočených bot.

4. den

Ráno bylo po dešti, ale noviny jsem stejně koupila. Aspoň jsem měla v dalších dnech na čem sušit houby. Příjemně se ochladilo a cesty byly plné kaluží.

Procházela jsem kolem pastvin s kravami a kapliček v různém stavu. Za ploty vesnických stavení běhaly kozy, ovce, slepice, husy.

Tak tady je ještě normální svět!

Procházím zaniklým Annínem. Německé obyvatelstvo muselo odejít. Nově příchozí dlouho nevydrželi. Při pohledu na kapličku, před níž visí ze stromu houpačka slyším dětský smích. Ne, to jen listí šumí.

Procházím Račím údolím a stoupám k devátému zastavení – kapli sv. Antonína. Dřevěnou sochu světce vyřezal zbožný chorvatský voják jako poděkování za nalezení pramene vody pro sebe a svůj batalion. Soška vítá poutníky a příchozí a kromě odpočinku, modlitby a rozjímání nabízí pod lurdskou jeskyní osvěžující vodu.

Kaštanovou a následně javorovou alejí jsem došla k zámku Jánský Vrch majestátně se vypínajícím nad Javorníkem.

Další pokračování cesty kopírovalo hranici s Polskem. Porovnávala jsem zelenou kopcovitou krajinu s pastvinami a hřebeny lesů na české levé straně s polskou plackou na pravé straně. Žiji v krásné zemi…

Přes Bílý Potok jsem se blížila k Bílé Vodě. Zahlédla jsem siluetu majestátního kostela a vytočila číslo otce Floreka. Do svého dnešního cíle jsem došla před půl pátou a mše svatá v kapli domova seniorů začínala v pět hodin. (Až druhý den jsem se dozvěděla, že večerní bohoslužba byla výjimečně, pravidelně se konají ranní mše svaté). To jsou ty každodenní zázraky! Při osobním setkání mne čekalo další překvapení, kterou byla podoba otce Jozefa Floreka s mým kamarádem z východního Slovenska. Při odchodu z domova do ubytování jsem se paní Janky zeptala, kdo spravuje domov pro seniory. Ukázala směrem k nástěnce a já četla Institut Krista Velekněze P. Mariána Kuffy. Vykulila jsem oči a vzpomněla si na první setkání s P. Kuffou i návštěvu Žákovec, kde působí o rok později. Ne nadarmo je šestý desátek mého růžence „protože jsi Režisér našich životů“.

Večerní procházku jsem věnovala bělovodskému klášteru a hřbitovu. Vzpomínala jsem na vyprávění sester de Notre-Dame v HK o životě v Bílé Vodě a Javorníku. V hlavě mi utkvěla věta, která mne čím dál více fascinuje. Obzvlášť nyní při četbě románu Bílá Voda.

„Byly jsme semknuté ve víře a modlitbě, jednotné v komunitě a modlily se za své trýznitele. Necítily jsme zlobu ani nenávist, jen lítost nad jejich prostotou a prázdnotou“.

Kráčela jsem hluboce promodlenými místy. Osudy sester a jejich čtyřicetileté působení a oběti tu rezonují. Naplnily cíp zapomenutého koutu naší země, obehnaného ze tří stran polským územím, neuvěřitelnou energií, nehmatatelnou, ale živou a pronikající do těl a srdcí příchozích.

Co Pane zamýšlíš s tímto místem do budoucna? Odtud přijde obroda křesťanství? Našeho rádoby ateistického národa? Evropy?

5.den

Ráno po mši svaté v kapli jsem opustila místo desátého zastavení mé cesty. Jako bych kráčela Edenem modliteb od piaristů k internovaným sestrám. V Kredenciálu čtu „Bože dej nám sílu a trpělivost, ať vytrváme na Tvé cestě odhodlaně, za všech okolností, až do konce“.

Opouštím Kuffovce, dědouška v domově, spícího pána při všech modlitbách, dvojici dobrovolníků, sestry na hřbitově a jdu Sudetskou křížovou cestou vstříc lesům. Podél cesty jím ostružiny, borůvky a sbírám hřiby. Sami vytahují kloboučky a zdraví mne svou sametovou hnědí. Nedá se odolat a plním ručník houbami. Procházím zaniklým Jedlovcem a následně Růžencem, kde stojí ze 12 chalup jedna jediná. Po kapličce zůstal jen svatý obraz na stromě a studánka. Přicházím na hraniční stezku lemovanou patníky.

Jdu a modlím se. Signál se ztrácí. Vyloupnu se z křoví na Borůvkové hoře a u stánku a rozhledny vidím skupinky turistů, většinou polských. Dívají se na mne překvapeně. Vy jediná? Uvědomuji si, že jsem s modlitbou na rtech zapomněla na strach. Sestupuji do Travné k jedenáctému zastavení Kaple Panny Marie La Salette. Čtu o zakladatelce kaple Veronice Eichinger. Ještě netuším, že objevím její hrob na místním hřbitově. Procházím křížovou cestu. Kombinuji slova díků a proseb. Uvědomuji si, že postavy na jednotlivých zastaveních vypadají jak živé. Jen vyskočit z obrazu. Scházím ke kostelu, který je otevřený. Vedle stojící fara patřila salvatoriánům, dnes sem jezdí Brontosaurus Slezsko. Na louce jsem spatřila osm dřevěných chatiček stojících vedle sebe jak vojáci. Poslední byla určena pro mé přespání. Nakrájela jsem sesbírané houby a rozložila je na noviny určené do mokrých bot. Vyrazila jsem projít vesnici táhnoucí se podél silnice. S radostí jsem zjistila, že je otevřená místní restaurace s penzionem a promrzlá jsem se usadila ke stolu, objednala si večeři a obrovský hrnek čaje s citronem. Třetí „kotel čaje“ byl i s rumem. Hosté přicházeli a odcházeli a majitel měl pořád práci. Po chvíli dorazil starší pán, který šel již 45. den Stezku Českem a po několika nocích venku toužil přespat v posteli. Restaurace měla pro tyto účely pokoj s pěti lůžky. Přemýšlela jsem o tom, že vyměním chatku za penzion a napůl se domluvila s majitelem. Šerem a chladem lesů, potoka a údolí Travné jsem se vracela k chatičce. Hryzalo mne svědomí, že mi chatička otevřela dveře, nabídla své skromné nitro a já ji pohrdnu. Blížila jsem se k faře a slyšela halas mnoha hlasů. Skupiny Brontosaurů se živě bavily a já se plaše blížila. Tomáš se otočil, poznali jsme se z FB a on mne vřele přivítal a představil ostatním. V tu chvíli jsem věděla, že zůstávám a mé svědomí se uklidnilo. Byla to zkouška? Dáš přednost pohodlí před skromností? To jsi františkánka? František spal bos, v režné kutně, za jakéhokoliv počasí a ty opovrhuješ krásnou chaloupkou? Vešla jsem dovnitř a děkovala za azyl. V noci jsem se probudila zimou a třela si ruce o nohy. Pak jsem usnula v houbovém aroma.

 6.den

Ráno jsem vystřelila tak rychle, že až na kopci v lese jsem si uvědomila, že jsem nevhodila do kasičky peníze za nocleh. Cestou mne zaujala vesnička Waldek a následně Hraničky, ze kterých zbylo pouze jediné stavení. V lese jsem potkala dvojici stezkařů, kteří naříkali na studenou noc. Prý bylo pět stupňů a ani v několika vrstvách oblečení a teplém spacáku se nemohli zahřát. Tak jsme na tom byli stejně. Za Waldekem jsem objevila druhé zastavení cesty Via Pacis, konkrétně Radost s mottem „Dlaně nastav trochu výš, někdo rozesmát tě chce“. První na mne čekalo před Borůvkovou horou s heslem Pokoj a mottem Františkovým „Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje“.

Lesem jsem sestoupila do Horních Skorošic. Hradilovi bydlí na kraji obce ve srubu kousek od hájovny. Přivítal mě malý Ben a zavedl mne za svou maminkou. Ve srubu jsem se umyla a dostala výbornou večeři.  Pak mne oba zavedli do maringotky, která se stala pro tuto noc mou ložnicí.

7.den

Vzbudil mne brzký budíček. Věděla jsem, že do dnešní etapy vstupuji s pětikilometrovým restem, a tak jsem rychle vykročila do nového dne. Ve Skorošicích jsem se zastavila na rodinné farmě a pokračovala do Žulové. Zdejší kostelní věž vycházející z kulaté věže hradní zříceniny je naprostý unikát architektury, to jsem i já viděla poprvé v životě. Vyšplhala jsem na Boží horu s kostelem Panny Marie Bolestné, dvanácté zastavení cesty. Putovala jsem krajinou lesů, pramenů a kamenolomů. Vzhůru na horu Studniční. To nebyla turistická cesta, ale kamenolom v přímém přenosu. Dal mi zabrat fyzicky i duševně, se čtyřmi sirupy z farmy a třemi kily hub v batohu.

Už nemůžu, už nechci, sednu si tady, budu plakat a čekat na …odvoz? Snesení?“ honilo se mi hlavou. Nakonec jsem sebrala síly, sklopila hlavu a pokorně šla dále.

Modlitba je nejúčinnější medicínou nejen proti strachu, ale i zoufalství a nemohoucnosti.

Z vrchu Studniční hory, propocená a unavená, jsem se dívala na město Jeseník. V lázních mne zdravili dva muži, jeden „ahoj Camino“, druhý potom za mými zády sděloval kamarádovi, že mne viděl na faře v Travné. Procházela jsem známými místy – kolem domu Vincence Priessnitze a překrásné tvrze s expozicí čarodějnických procesů – se vzpomínkou na farmaceutické dny, zde konané. Ve stoupání na Křížový vrch podél křížové cesty jsem potkala další účastnici setkání Brontosaurů v Travné. V milém rozhovoru jsme pokračovaly ve stylové restauraci vedle třináctého zastavení, kaple svaté Anny. Venku se mezitím krásně rozpršelo.

Penzion v Bělé pod Pradědem – Domašíně mne přivítal vůní smažených bedel a paní Mirka mi hned nabídla večeři. Byla překvapená, že jsem dorazila za světla. V apartmánu jsem si uvařila čaj, rozprostřela houby a uléhala s údivem, jak jsem dnešní den mohla zvládnout. Nejdelší a nejnáročnější úsek. Ano, ráno jsem celou cestu vložila do Jeho rukou. S radostí a odevzdaností. Nereptala jsem. Šla jsem se svými úmysly, prosbami a díky. Rozesmála jsem se při myšlence, že vlastně mých sedm desátků růžence může být v některých situacích málo. Vzpomněla jsem si na mnoho let zpět, kdy mi přišla modlitba růžence dlouhá a nekonečná. Vidíš, Pane, tady je vidět Tvůj smysl pro humor. Vidíš člověka otráveného s protáčejícíma očima nad tímto pokladem. Řekneš si „já ti ukážu, co pro tebe tato modlitba bude znamenat.“ Není to v mém životě poprvé, kdy jsi si řekl „já ti ukážu…“ v dobrém slova smyslu.

8.den 

Ráno mne Mirka při odchodu informovala o předpovědi vytrvalého deště. Vyrazila jsem ke čtrnáctému zastavení, Mariinu prameni. Cesta probouzejícím se lesem byla velmi očistná. Zaposlouchala jsem se do zvuků ptačích trylek, padajících šišek, bublajícího potoka, šumění větru. Toto poutní místo s pramenem přitahovalo poutníky od nepaměti. V roce 1879 byla vybudována Lurdská jeskyně a zvěsti o zázracích se šířily do světa.

Od pomyslného Kristova hrobu jsem stoupala k Červenohorskému sedlu. Mraků nad mou hlavou přibývalo, první kapky deště spadly při pohledu na hotel Červenohorské sedlo. Zrychlila jsem a do dveří vstupovala v pořádném lijáku.

Na Červenohorském sedle jsem nebyla od gymplu. Vzpomínala jsem na příjezd v prváku na lyžařský výcvik. První noc jsem dostala horečku a celý týden strávila na marodce. Jestli pak tam někde nahoře jsou ještě dřevěné palandy oddělené po čtyřech jen látkovými paravány! Zeptala jsem se číšníka a ten jen vykulil oči.

Nechala jsem batoh v hotelu a v pláštěnce vyrazila na posledních 3,5 kilometrů k Vřesové studánce. Intenzivně pršelo. Zašla jsem do kaple obětí hor. Ač se po cestě řítily proudy vody, potkávala jsem v obou směrech turisty či poutníky. Blížila jsem se ke kapli a déšť ustával. Sluneční paprsky v mlze ozářily historickou hranici Moravy a Slezska. Původní kaple tu vyhořela po zásahu bleskem krátce před odsunem Němců, kteří se zde loučili s vlastí. Podívala jsem se na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. Neuvěřitelné – modlitba Anděl Páně v cíli, na Vřesové studánce.

Cesta zpět

Cestou dolů jsem si promítala celé putování Jesenickem. Děkovala jsem za myšlenku této poutní cesty jako cesty křížové. Po historických místech, kde lidé po staletí ctili a vzývali Boha.

Děkuji našemu Pánu, děkuji Tomášovi za slova z Kredenciálu, která mne chytla za srdce: „Tato pouť je věnována každému poutníkovi, který ji prochází a pozvedá na ní své srdce k věcem vyšším.

Je věnována především Tobě, Tvé životní cestě, Tvým cílům, ale i Tvým blízkým, milý poutníku. Je věnována za požehnání Jesenicku, celé naší zemi a všem jejím lidem“.

„Je věnována k chvále našeho Pána, Matky Boží, Jejího Syna Ježíše Krista, Ducha svatého a svatého Františka, jako i jiných svatých“.

Děkuji za obě doporučení k této cestě jako i cestě životem – Vděčnost za každý den, za jídlo, za kříže na cestě a Ticho, které je domovem duše poutníka. Bydlí v něm, modlí se, je, putuje a rád se do něj opět vrací.