Místní Němci u smírčího kříže na Muně

„Je dobré si uvědomit, že událostem odsunu Němců předcházela velmi krutá druhá světová válka a že v roce 1938 došlo také k odsunu českých obyvatel, který zase velmi ublížil jim.“ V pátek 11. 9. 2026 zazněla tato empatická slova – volně převyprávěno, nikoli jako doslovný citát – u smírčího kříže na Muně z úst mluvčích německých účastníků setkání, bývalých obyvatel Jesenicka a jejich potomků, zejména z Černé Vody (Schwarzwasser). Setkali se s místními obyvateli, několika starosty zdejších obcí a zástupci místní římskokatolické církve, kteří nakonec všem přítomným požehnali.

Podle mluvčích tohle není automatický konec příběhu, když se lidé různých národností potkají. Usmíření není automatické. Je to něco jako Boží dar, zázrak, na který není vůbec žádný nárok.

Některé rány jsou staré několik generací, ba i staletí. Každá rodina si nese svou zkušenost, svou vzpomínku, svou bolest. V setkání obou stran byl znát vzájemný respekt a pochopení pro zkušenost druhého.

Málokdy se u setkání tohoto druhu setkáme s takovou střídmostí očekávání, pokorou k historické bolesti a vzájemnou úctou. Tady se to povedlo. Proto bylo toto setkání mimořádné a přineslo něco jako naději na mír mezi lidmi.

 

Kříž zde v roce 2011 vztyčili místní Brontosauři s myšlenkou vyvážené vzpomínky. Jedno jeho rameno je památkou na válečné zajatce z druhé světové války – Angličany, Francouze, Rusy, Ukrajince, Poláky a další, kteří na Muně trpěli. Druhé připomíná utrpení německých obyvatel při poválečném odsunu, který právě přes Munu probíhal.

Jedno rameno bez druhého netvoří celek.

A přes veškerou bolest bychom nikdy neměli zapomenout, že i velké dějiny vždy tvoří konkrétní lidé – často civilisté –, kteří pod jejich tíhou mnohdy nespravedlivě trpí. I toho je Jesenicko plné. Ale právě proto, že si to často dokáže uvědomovat, je v něm cítit i naděje a v tom, co se v něm děje, jakoby bylo znát jisté požehnání.

 

A možná je právě tohle na celé věci nejpoctivější.

Nevěřit na laciné usmíření.